Na dalším vhodném letovém dnu  jsme již dohodnuti, že každý něco zkusíme. Vybaven plně nabitou GPS z auta a novým „výškoměrem“ v podobě, náramkových hodinek vyrážím směr Vilémovice.  Jaké bylo mé překvapení, když v 15:30 Luďovo auto již stálo osiřelé na tiché stráži u třepotavé fléry opodál…. Zase vymýšlí nějakou novotu jak minule sliboval, říkám si a jsem zvědav s jakou specialitkou tentokrát přijde… Rozbaluji svého 30m2 Trendyho z 2000 roku a chystám svou novou milou, Jenifer 200. Natankováno přesně 8l, plná.  Poslední dotaz na Lukina, který mezi tím přijel.  Kterým že směrem je ten Hrad, tážu se směle. Ukazuje asi o 45 stupňů doleva oproti mému zamýšlenému směru. Hmmmm GPS je stejného názoru tak asi se pletu já…
 
Přidávám jednu teplejší vrstvu oproti „normálu“, která jak se později ukázalo byla žalostně málo a hrnu si to na start… Motorovka a už to lítá… start, bez problémů. Už po několikáté na první pokus, lepším se, a jsem za to rád a mé křivé nohy také. Stále se odmítají přizpůsobit a tlačit potřebnou silou mou maličkost i s vybavením vážícím dohromady úctyhodných cca 155 kg, ani se jim nedivím… Nabírám výšku a beru to po hraně kolem lesa směr Černá Hora je 16: 40 to si pamatuj ať se vrátím bezpečně zpět bleskne mi hlavou… Kochám se krajinou snad nakonec vysvitne i sluníčko…jupí…. Mohl jsem s drobet víc obléknout, ale to zvládnu… Po cestě se dívám na smutné Blansko, které i z výšky evidentně pamatuje lepší časy. Pak si vzpomínám, že bych se po cestě mohl zastavit na letiště, kde má milá samice letěla s Jarkem tandem, abych to věděl i z vrchu…
Nacházím ho relativně bez problémů… No když už jsem tu, tak bych to mohl vzít i kolem „Jožkového letiště“. To také svítí z dálky, už díky aktuálně trénujícím padáčkářům. Dvě spirálky zamávat a hrnu to dál… Drobet nastoupám bezpečně nad les. Svítí sluníčko, a stíny se natahují. Potkávám krásné rybníky po létě drobet do zelena, ale jistě zde byla v létě krásná koupačka v hřejivém stínu vysokých stromů. Není čas letím směr Pernštejn kopíruju lesíky, aby bylo případně kde přistát…v dálce nějaká rozhledna či co. Tam se taky kouknu říkám si. Letím tam a hodinky nemilosrdně hlásí 17:35… Jejda, já si říkal, že už je mi vcelku slušná kosa. Kontroluju stav benzínu, kde na mě čeká 5 litrů… letím dál podle GPS by to někde v dáli mělo být. Po cestě potkávám stádo živých hamburgerů a ovcí. Těm na malou chvíli závidím vlněný celotělový svetr, který se s tím mým rozhodně nedá srovnat…

Nad kopečky jsem si užil pár menších houpaček, ale v porovnáním s Červenou vodou a následným ambiciozním výletem na Kraličák, kam jsem měl letos tu čest s kamarády zavítat, to nebylo nic.  Z naší partičky doletěl pouze Jarek s Lenkou a Lukinova legendární věta „Nikdy v životě jsem se tak nebál“ docela vystihovala tamější situaci… řekl bych, e tímto se neodmyslitelně zapsal do análů SPV.Myslím, že do mých top 10 by se to dostalo zcela jistě také. S úsměvem hladím kliku nového záložáku a pokračuju v letu. Nervózně kontroluju palivo a vím, že na Pernštejn protentokráte nedoletím.  Snad bude jako otočný bod stačit ten vysilač… Náhle v dálce uvidím střechu Pernštejnu…tak alespoň něco a pro příště vím kde to je… Ostře točím pro cestu nazpátky GPS je skoro vybitá, tak se spoléhám na to, co jsem viděl při cestě sem. Pár bodů jsem si určil tak snad to v pořádku najdu… Po pár kilometrech zjišťuju, že protivítr by mi mohl zkomplikovat rozpočet na palivo… Letím proto skoro pořád se speedem. Jsem už taky slušně promrzlý. To bude sranda, říkám si, na konci léta přijít k doktorce s omrzlinou. S úsměvem protřepávám zmrzlé končetiny a vrtím se v sedačce. No sopel mě asi nemine…
Vždycky když se mi roztřepou nohy z námahy ve spředu, chvíli odpočinu a hrnu to teď už napřímo směrem do Vilémovic. Před Černou Horou, jsme neodolal a vyfotil tamní zámeček, kapličku na kopečku a zpátky na trasu. Po cestě potkávám vlak s kontejnerama, ani se nesnažím je  dlouhé chvíle počítat, mám plnou hlavu otázky, zda doletím nebo ne.
Jsem zbytečně nervózní říkám si. U vysilače na kopci před Macochou potkávám letadélko vcelku blízko mě tipl bych to tak na 200 metrů, asi přistával na letišťátko poblíž. To už se mi zdá že skoro stojím. Vidím přistávačku, ale jako bych byl na místě. V červeném ukazateli baterie GPS hlásá rychlost 15 km/h se speedem nic moc říkám si. Vybírám si místo pod sebou na poli a klesám níž. Žádné dráty travička kdyby náhodou, tak duša v peří. Paliva přes litr, ale tak málo jsem tam snad nikdy neměl… Začínají se mi živěji vyjevovat scenérie paniky z termických hupů na Kraličáku, které i tenkrát taky slušně pocuchaly nervy. Zase něco nového, bleskne mi hlavou.
Prolétám nad Macochou, hezkým přilehlým údolím a beru to přímo na letiště. V dálce podle padáku Luďa. Už se těším co má nového. Přistávám bez průletů  na tuty vím, že jsem proti větru a ani se mi kolena nebarví jak bylo zvykem, dle aktuální barvy přistávací plochy. Hodinky hlásají ve vzduchu něco přes dvě hodinky.Necelý litr zůstal. Sichr je sichr. Příště Pernštejn leda z bližšího letiště říkám si v duchu, ale jsem rád, že svůj solo první delší přelet jsem zvládl bez ztráty kytičky.
Koukám na Luďu, který zrovna přistál jako z učebnice a vidím, jak se mu u pasu mu houpá 10L kanistr. Podle zmrzlého postoje, ale evidentně upřímné radosti se mu něco významného povedlo a nebylo to jenom si po několika hodinách ve vzduchu konečně ulevit.
Ale přídavná nádrž, to je nápad. Příště to taky zkusím a snad nebudu za ostudu, že jsem nedoletěl kam jsem měl původně namířeno. Ale nežli jít pár bolestných kilometrů s vybavením k autu pěšky vsadil jsem radši na jistotu.  S přibývajícími zkušenostmi se snad dostanu i z míst za účast, na nějakou hodnotnější příčku… Určitě to alespoň zkusím.

Zdravím vás všechny Letu zdar

Lukáš Kočica