Hlásím let do kameňa: Luděk Svoboda |
Po levici míjíme Pernštejn a hledáme zříceninu Zubštejna, nacházíme ji skoro až na konci vskutku epesního údolí. Otáčíme na Velké Opatovice a v klidném ovzduší se kocháme světem pod svýma nohama, do těchhle končin často nezavítám a tak nadšeně fotím a fotím, neboť ještě nevím, že foťák neostří. Míjíme muzeum kartografie, Opatovice, a protože máme benzín i dobrý čas, domlouváme se na mírném prodloužení trati, tak akorát, aby to hodilo kilečko. Zámek v Biskupicích se nám zdá dostatečně daleko a tak otáčíme k domovu. Peťa si pak na posledním rameni protahuje let až na Kotvrdovické letiště a to mu háže o pár kilometrů víc, já už se jen kochám okolím Macochy a moje návratová rychlost je přesně úměrná obsahu energeťáku, který jsem ráno vypil. Sedám rychle jako Hornet na letadlovou loď. Při pohledu na nádrž mě potěšilo zjištění, že pár hodin s rozebraným motorem, šroubovákem a smirkovým papírem nepřišlo vniveč, zbývají tři litry, pro mě fantastická spotřeba. Skládáme, balíme, slunce se do našich textilních draků opírá se stále větší intenzitou a pomáhá vysušit poslední kapky rosy. Sečteno podtrženo, krásný klidný výlet, taková ta ranní olejová nuda. Ale co si budeme povídat, je to nejkrásnější nuda na světě. s pozdravem Luděk Svoboda Luděk Svoboda |