Hlásím let do kameňa: Za Krakonošem

Na letišti Všeň mě přivítali nějací kurzíci, co si dělali papíry na PPG, asi začínali, a moc jim to nešlo. Připevnil jsem i přídavnou nádrž a natankoval 15 litrů. Termika ještě trochu fungovala a větřík se točil ze strany na stranu. S vidinou dlouhého letu jsem se nabalil jak pumpa a start jsem nechtěl za žádnou cenu opakovat. Tak jsem tam trochu šaškoval a točil si padák přesně do směru, až jsem toho nechal a upnul jsem se do sedačky. S tou přídavnou nádrží to bylo znatelně těžší a navíc jsem si všiml, že se mi dole courá speed. Tak jsem se předklonil a v tu chvíli mi začal téct benzín poměrně slušným proudem z odvzdušňovací hadičky přes hlavu. Tak jsem se rychle narovnal, ale i tak jsem dostal spršku přes hlavu a záda. Jak říkal Roman, jednou vzplanu jako Janek Husůj. Start dopadl na poprvé, ale při běhu s tou přídavkou nejde zaklonit hlava, takže si člověk vůbec nemůže zkontrolovat padák. A už po několikátý jsem si všimnul, jak to jde s těmi +5 kg do vzduchu o poznání hůř. Při rozběhu mám pocit, že teď už se odpoutám, ale chce to ještě pár kroků, abych měl dost vztlaku. No prostě už chápu lidi s pár kilama navíc, že se jim nechce běhat a že volí tříkolku.

GPS mi ukazovala směr, tak jsem si nastoupal, trimy tak na třetinu (takhle to má prý nejlepší klouzák), přivřel jsem téčko na karburátoru, a radostně sledoval rychlost, která se pohybovala kolem 50 km/h. Vlevo jsem minul Turnov, přeletěl hřeben Kozákova a kochal se. Ježiš tam je to nádherný. Přijeďte někdy polítat, Moraváci :-). Krajina prudce klesala do hlubokého údolí Jizery a pak zase strmě stoupala k Vysokému nad Jizerou, aby zase rychle spadla znovu do údolí točící se Jizery.

Na svazích Krkonoš se jasně rýsovaly sjezdovky v Rokytnci, ale Špindl zůstával ukryt za hřebenem Žalýho. Nastoupal jsem radeji výše – 1300 m, abych měl rezervu – všude pode mnou byly lesy. Čekal jsem, že v horách vítr zesílí, ale bylo klidno a naopak se rychlost snížila. To bylo dobře a přesně to odpovídalo i předpovědi. Vyfotil jsem Mísečky na levoboku a po přeletu hřebene se přede mnou otevřel pohled na Labskou, Špindl, sjezdovky na Medvědíně, na Pláních i na Stoh vzadu. Nad Špindlem jsem udělal vpravo vbok a koukal, co udělá rychlost. Super, super, luxusních 45 km/h, předpověď vychází do puntíku. Výšky jsem měl dost, tak jsem to vzal přes horní stanici lanovky na Pláních. Cestou jsem ale chytil takový klesák, že vario zčernalo a já hučel dolů. Ale padák se ani nehnul, naprosto bez turbulencí. Tak jsem chtě nechtě dal plný plyn a stoupal proti sjezdovce. Akorát to vyšlo a horní stanici jsem dosáhl bez kroužení. Opouštěl jsem hory – byl jsem rád, že tuhle horskou část mám za sebou, ale bylo mi jasný, že takhle pěkný už to nebude. Klesal jsem k Vrchlabí, prohlédl si z výšky LKVR a směřoval na Hořice – OB 2.

Sluníčko pěkně ozařovalo krajnu, přelétal jsem nádherné údolí Labe a nafotil jsem jakousi obří štěrkovnu. Ale kde berou materiál, když tu není žádný lom? Teprve doma nad mapou jsem zjistil, že sem ten materál dopravují 8 km dlouhou lanovkou z lomu u Černého Dolu.

Na obzoru se tyčil nějaký kopec, který jsem zanedlouho identifikoval jako Zvičinu. GPS mě ukazoval Hořice víc doprava, ale já se rozhodl, že když to tak pěkně letí, nasměruju to kolem Zvičiny a natáhnu si OB 2 ještě kousek dál na JV. Hořice jsem nechal po pravé ruce a trochu počítal s GPS, aby ten trojúhelník byl opravdu FAI. Usoudil jsem, že když doletím k takovému lesíku přede mnou, bude to tak akorát. Teď už jsem letěl trošku proti větru a rychlost klesla pod 40. Otočil jsem OB 2 LES a stočil to po větru domů. Zkontroloval rychlost a bylo to naprosto přesný. 53 km/h na půl plynu mě unášelo domů. Sluníčko se už chýlilo k západu, krajina zešedla. Sklesal jsem nad letištěm LKHC, udělal nízký průlet kolem party modelářů, zavrčel nad Ostroměří, jestli nezamává kamarád Jakub a letěl domů.

Začalo se mi chtít docela slušně močit. Přemýšlel jsem nad tím už mnohokrát, ale zatím jsem nenašel uspokojivé řešení. Krajina poteměla, začal jsem se nudit, a tak jsem zafixoval plyn a řekl si, že to zkusím. Odepnul jsem ledvinku a začal hledat pokopec. Dokonce se mi ho podařilo i vytáhnout, což jsem považoval za překvapivý úspěch, ale stále to neřešilo problém, jak se nepochcat. Tak jsem ho zase vrátil. Ale pak jsem na to přišel – z ledvinky vytáhnul PETKU, zbytek pití, co si vozím, jsem vylil a prostě s přesným nátiskem jsem do PETKY vrátil, co už tam jednou bylo. Takže hoši – JDE TO. A můžete mně věřit, že mokrej jsem byl jenom malililnkato (skoro jako když jdu normálně).

Ježiš jak se mi ulevilo. Minul jsem Trosky, kopec Vyskeř, vedle kterého je exkluzivní práškařské letišťátko. Tohle místo je tak krásně posazený v krajině, že jsem tu kdysi chtěl udělat nějaký slet. Bohužel letiště je už zarostlý a nechaný napospas. A jak mi tak bylo fajn, benzínu habaděj, tak jsem se rozhodl, že ten trojúhelník protáhnu ještě kousek na ZJZ, nad Drábské světničky. Za kopcem zářilo Mnichovo Hradiště s betonovým letištěm a na obzoru se dal rozeznat Bezděz. Otočil jsem OB 3 Drábské světničky a vrátil se na letiště Vyskeř. Místní pilotní osazenstvo tady ještě posedávalo a možná taky trochu čekalo, jestli se někdy míním vrátit:-) Sotva jsem se odepnul, byla tma jak v prdeli.

Původně byly ambice tohoto flugu hlavně si udělat pěkný výlet, ale poté, co jsem trojúhelník takhle za letu upravil (protáhl), a poté, co jsem ho vynesl do mapy, ukázala se PŘEKVAPIVĚ PĚKNÁ ČÍSLA!