Domů Seznam článků 2009 Proksík Pepé Letec – vzkříšení

Akce v luftě

Žádná akce v luftě :-(

Languages

Languages
TOPlist

Pepé Letec – vzkříšení Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 22
NejhoršíNejlepší 

Pepe letec (jezdec)Tento příběh se stal, a jestli kecám, ať se propadnu do západního Německa. Není moc o létání, ani není nijak humorný, ale zcela zdarma přináší osobní zkušenost o kvalifikované lékařské péči v příhraničním okresním městě a hlavně uvádí na pravou míru, jak je to vlastně s rizikovostí našeho sportu.
Jednou takhle debatujíce se sportovně založeným kolegou v oboru lyžo-cyklo, mi tento říká. Člověče, seš tlustej jako prase, udělej něco pro zdraví a kup si kolo. Tak slovo dalo slovo a koupil jsem si našlápnutýho horáka v akci na lízačku. Mašina jako hrom v červený metle, hliníkový rám, sedačka v kůži, hustý brzdy, na vzduchových tlumičích, super odlehčený šlapky, středy s dírou, všechno high-tech, to vše doplněno brutálními drapáky. Prostě drsný kolo, pro opravdovýho drsňáka jako jsem já. ;-)

 

Akorát mi nikdo neřek, že se na tom musí šlapat..... A s těma drapákama...... s těma se musí šlapat dvakrát tolik... Na přilbu a ostatní doplňky už mi nezbyly peníze. Ostatně, proč bych se v tom měl pařit. Pojištěný nejsem a tak se mi nemůže vůbec nic stát.
No a takhle loni v létě, připravujíce se na státnice, volá kámoš a říká. Vem to svý hustý kolo a přijeď, musíme prokonzultovat, co všechno se pokusíme naučit a co raději předem vzdáme. Takto jsme se sešli celkem ve třech a zvesela jsme se tím studijním materiálem prohrabávali. Když ze začalo šeřit, byl ten nejvyšší čas vyrazit zpět k domovu. A tak jsem nasedl na svého vytuněného horáka bez světel a mazal domů. Do kopce to nechtělo jet, na rovině taky moc ne, ale zato s kopce, když jsem šlápl do pedálů..... panečku to byl fičák, že jsem v té tmě neviděl dál, než na dva metry před sebe. Kde se vzala, tu se vzala zatáčka, u zatáčky příkop a napříč něj mostek. Nevím proč, ale ten mostek byl jak magnet. A tak jsem ho nabral kolmo, pěkně zvostra...
Co Vám budu povídat. Mostek neuhnul ani o milimetr, zato já jsem zažil raketový start. Všechno probíhalo v klidu do té doby, než jsem ten start naprosto nepochopitelně překazil vražením nohou do řidítek. Chvilku jsem si zalétal a pak následoval velmi efektní, leč nezdařený parakotoul (nevzal jsem si záložák). Nevím, jak dlouho jsem se tam trapně válel po zemi, ale když jsem přišel k sobě, tak kolo leželo nedaleko na silnici. Trochu mě bolelo rameno s půlkou zad, nohy a z hlavy tekla krev. K té hlavě bych chtěl dodat, že jsem si ji frajersky vybrousil o asfalt, pěkně od obočí přes spánek až na temeno. To jak jsem fičel hubou po asfaltu a nechápavě kroutil hlavou. Levá ruka bolela jak čert, ale protože jsem byl z veselých vyprávění svých kamarádů obeznámen s chováním horních končetin po přelomení klíční kosti, byl jsem v klidu, protože to bylo všechno leda tak naražený a do druhé dne to určitě přejde. Škoda bylo jenom těch šusťáků od vietnamce, sportovního trikotu co mi dali ke kolu a taky trička Adiboa. Všechno komplet v rameni prodřený až na kůži, vlastně i s kůží a na zbytku kompletu pár drobných dírek od hoblování asfaltu. To by jeden neřek, co všechno se může rozpadnout při zkrácení zatáčky.
Zvesela jsem naskočil na kolo a opřel do pedálů. Levá ruka byla naražená opravdu festovně, protože se s ní nedalo opírat o řidítka a vlastně ani moc hýbat. Tak jedu, ale něco klepe na předním kole. Najednou prásk a málem jsem se zase válel na zemi. Někdo mi střílí pod kola?? Po chvíli jsem zjistil, že nikdo. Jenom jsem při přetlačovaní mostku ráfkem prosekl plášť a tou pěticentimetrovou dírou z boku pláště vylezla duše, která se po pár otočeních předřela o brzdové špalky.  Z kopce to jelo i bez vzduchu, ale na rovině a do kopce jsem to s tou jednou rukou neukormidloval a těch zbývajících cca. 8 kiláků došel po svých. Bolelo to jako svině a tak jsem doma raději hodil záda na bidlo a doufal, že ráno je moudřejší večera.
V pět ráno si říkám, že noc už byla dost dlouhá, že bych mohl vstát, že už to vypadá docela v poho. Tak jsem se neprozřetelně postavil a hned potom to se mnou šlehlo o zem a přišla nějaká zimnice, nebo co. Hmm, tak to asi nebude jenom naražený. No, a protože jsem myslel, že bolestí chcípnu a ještě předtím se pobliju, dal jsem ledovou sprchu, vzbudil souseda a odjeli jsme do místního Mengeleho ústavu, který se honosí názvem Nemocnice. Protože je to soukromý ústav, nemusíte se bát vůbec ničeho a už vůbec toho, že by Vám byla poskytnuta alespoň základní lékařská péče z důvodu, že peníze a úspory jsou zde až na prvním místě, kupodivu i před zdravím lidu. S tímto jsem tam také jel a nemohlo mě vůbec nic překvapit. Kdybych tenkrát věděl, co se bude dít, raději bych počkal na autobus a zajel do sousedního okresu. Takže...
V 06:28 hod. přicházím v pracovní den (ani nebyl pátek) na pohotovost, zvoním a sestra se táže, co si přeji. Tak říkám, že jsem včera večer spadl na kole, že mám rozbitou hlavu a asi zlomenou ruku. Ona na to, chvíli vydržte, přijde se na Vás podívat lékař. Říkám si, že mám kliku, protože jsem ještě stihl doktora. Sedám v prázdné čekárně na sedátko a čekám. V 07:10 hod. přichází sestra, mezitím je již čekárna zcela zaplněna lidmi přicházejícími se svými bolístkami z předchozích dní, kdy jdou na různé převazy, kontroly, razítka a tak. Sestra je všechny odbavuje, protože jejich zranění jsou závažnější a čerstvější než ty mé, nehledě k tomu, že jsou zde objednáni. V tu dobu je již pohotovost běžnou chírou (chirurgická ambulance), kde je i ona sestra, kterou jsem o své prekérní záležitosti informoval do kecafonu. Šlo to docela rychle a už za hodinu na mě přišla řada. Pořád jsem byl v dobrém rozmaru, protože jsem si koupil dvě kávy z automatu, abych aspoň něčím zahnal hlad a nevolnost (nevolnost nebyla z chlastu). Sestra si mě pak povolala do ordinace, řekla mi, že mám asi rozbitou hlavu, poslala mě na rentgen a do ruky mi vrazila papír, aby věděli, co mi tam mají prosvítit.
Tak sedím v čekárně na rentgen a když mě začali přebíhat lidi, co přišli po mě, tak jsem zjistil, že ten papír od sestry jsem měl hodit ve vedlejší chodbě do krmítka, aby si mě pak na rentgenu někdo všiml. Ihned jsem tak učinil, a po nějaké době mě personál povolal na high tech atomové pracoviště, které i s ozařovací jednotkou pamatuje Husáka, Brežněva a možná i jednotky SS. Personál se mě jal prosvěcovat ze všech stran. Hned jsem se cítil lépe. Když jsem se chtěl obléknout a odejít, volá na mě radostně sestra: „Jé, vy máte asi zlomenou lopatku. Jak se Vám podařilo zlomit nejsilnější kost v těle?“ Tak jsem ji řekl tu veselou historku a ona mě pak za odměnu zrentgenovala ještě jednou. Opětovně jsem si sedl do čekárny a čekal, jestli už to druhé prosvěcování vyšlo lépe a začalo se mi dělat nevolno. Už se mi to párkrát stalo, takže znám příznaky samovolného vypínání organismu. To se mi nejdřív udělá špatně od žaludku, pak bílá barva (nejčastěji bílé dveře v ordinaci) získají růžový až červený nádech a pak už se válím na zemi a nevím o sobě. Sestra zrovna vyšla z místnosti, kde se schovávala před gama paprsky, kouká na mě a říká: „Není Vám špatně? Že mi tady neomdlíte?!!“ Já odpovídám, že to opravdu nevím, jsa zašprajcovaný nohama o protější stěnu tak, abych neupadl na zem moc tvrdě. Pak mě laskavě doprovodila zpět na chodbu před chírou, kde mě předala do péče sester, srsajících v té době kafe. Bylo to domácí, ne ten hnus z automatu. Byl jsem usazen do kryplkáry, hned vedle pojízdného lůžka, na které se odkládají mrtvoly a důchodci. Tak jsem se o něj opřel a čekal, co se bude dít. Sestra přerušila srsání kafe, dala mi na krk studený obklad, že prý to někdy pomůže. Skutečně to pomohlo a zase jsem byl na pár minut v pohodě a mohl se v klidu věnovat čekání na slavnostní příchod lékaře. Po zaznění fanfár, bylo to už v 09:10 hod., se dostavila lékařka, která mi posvítila do očí, pak mi společně se sestrou dali ortézu a poslali mě domů s tím, že mám přijít za týden na kontrolu. Vyplázl jsem 30,- Kč a šel. Před tím se mě ještě snažila přesvědčit o tom, že je nutné, abych zde byl hospitalizován na pozorování, což jsem odmítl s tím, že umřu raději doma. Ještě chvíli se snažila, ale neuspěla a tak mi dala radu, že když by mi začala brnět ruka, že musím hned přijít. (Nevím proč, žilou si dokážu pustit i sám.) Doma jsem si přečetl, že mi z nosu a uší nic neteče, oči mám jako rys a jsem úplně v pohodě. Že mám naražené žebra a rozmlácené kolena, to jsem zjistil, až když jsem se prohlédl sám a pojedl staré zásoby Ibuprofenu.
Doma se mi stýskalo po kvalifikované lékařské péči a za týden jsem tam byl znovu. Narazil jsem na mladého lékaře, který v době mého příchodu do ordinace zasouval pod klávesnici počítače obrázek s anatomií člověka. Hned jsem byl klidnější, když jsem věděl, že jeho informace k mému problému budou čerstvě aktualizované. Poslal mě na rentgen a když jsem se vrátil (možná to bylo i předtím) tak mi odborně promačkal úpon klíční kosti nad ramenem a řekl, že mám prasklou lopatku a luxaci klíční kosti druhého stupně.  Že prý to je dobrý, protože kdyby to byla luxace třetího stupně, tak by se to muselo operovat. Pak jsem mu sdělil, že i já se cítím v pohodě, akorát od té doby špatně vidím a při práci na PC se mi po chvíli začne obrazovka LCD displeje pokrývat takovým stříbrným leskem, a jsem z toho děsně unavený. Napsal mi tedy papír k neurologovi a byl tak laskav, že mu zavolal, aby mě přijal ihned a já nemusel čekat obvyklé dva týdny. Zaplatil jsem 30,- Kč a odkráčel s tím, že za týden mám přijít na kontrolu. Ke zklamání personálu se už dalších 30,- Kč na chíře nekonalo, protože jsem se tam už raději neukázal.
Na neurologii mě sestra pana doktora nejprve vyhodila, protože jsem nebyl objednán, ale pak jí pan doktor řekl, že mě vezme, za což mu patří můj veliký dík. V rámci svých možností, s ohledem na zranění mě prohlédl a řekl, že má podezření na poškození kloubního pouzdra levého ramene, společně s poškozením nervů levé ruky. Napsal mi papír na ortopedii a dohodli jsme se na tom, že až budu mít výsledky z ortopedie, tak přijdu a taky mi dal recept na léky proti otokům. Konečně první doktor, který mi dal něco, co jsem mohl polykat a taky první, co své práci rozuměl. Sestra ze mě vyklepla 30,- Kč a šel jsem na ortopedii.
Na ortopedii byla fronta jak na banány. Za dvě hodiny vyšla „velmi příjemná“ sestra, která mě vyhodila s tím, že nejsem objednaný a pokud něco chci, tak mě může objednat za týden. Tak jsem za týden přišel a zase jsem měl štěstí na slušného doktora. Projel mě ultrazvukem a pak poslal pro fotky z rentgenu. Když jsem je přinesl, tak prý by bylo lepší věštit z křišťálové koule, než vidět, co je vlastně zlomeného. Vidět totiž byla pouze část lopatky s tou zlomeninou, ale už tam nebyla vidět ta luxovaná klíční kost a ramenní kloub. Tak mě poslal znovu na rentgen. Taky se mě ptal, jestli mě někdo tu ruku rentgenoval se zátěží a bez zátěže, aby byl zřejmý rozsah luxace. Nepatřím mezi V.I.P. pacienty, kteří stejně raději chodí jinam, takže nic. Po prozáření rentgenovými paprsky jsem přinesl výsledné snímky ortopedovi, ale ten nebyl s jejich kvalitou příliš spokojen. Ukázalo se však, že mám mimo té lopatky ještě ulomený krček ramenního kloubu. Lékař s lítostí v hlase konstatoval: „Víte, ta ruka chtěla operovat hned, ale teď, po tak dlouhé době už by byl výsledek operace sporný a když to necháme tak, možná to bude lepší, než když bychom do procesu hojení zasahovali, protože by to v tom lepším případě vyšlo na stejno.“ Protože rentgen ramene nebyl úplně ideální (nebylo tam ani na X-tý pokus vidět to co mělo a já už světélkoval), řekl mi, ať se objednám na CT, které je mnohem přesnější. Byl jsem úplně v pohodě, s radostí zaplatil 30,- Kč a těšil se na další dávku rentgenového záření.
Na CT byl pořadník, takže už za týden jsem byl ozářen a ani nevím, jestli po mě někdo chtěl 30,- Kč. Neponechal jsem nic náhodě, využil protekce a za dva dny byl výsledek CT na světě a já opět seděl u ortopeda. Tentokrát tam již nebyl lékař co mě ošetřoval, ale jeho „kolega“. Přátelé, s takovým hovado člověkem jsem se ještě nikdy neměl tu čest setkat. Jeho účinkování v tomto divadelním představení patřilo mezi ty nejlépe vypilované a skutečně mě dostal. Probíhalo to asi takto:
Na vyzvání vcházím do ordinace, slušně zdravím, na pokyn sedám, on bere papíry co jsem tam dodal, včetně těch z CT. Zkoukl je a pak mi řekl, abych se vysvlékl, že si mě prohlédne. Pak mi začal kroutit rukama tak, jako bych byl zdravý simulant. Poté odkráčel ke stolu, otočil se a povídá: „A to Vám dal kdo?“. Nechápu, co myslí a tak na něj tupě zírám. On opakuje: „A to Vám dal kdo?“ a hlavou kyne v mém směru. Já se otáčím za sebe a na židli u vstupních dveří spatřím odloženou ortézu. Dochází mi to a říkám: „To mi dala paní doktorka, když jsem přišel první den do nemocnice.“ Lékař opovržlivě odfrkne, zakroutí hlavou a říká: „To nenoste, to je úplně zbytečné“. Hlava mi to nebere a říkám mu, že když to nenosím, tak mi ruka padá na zem. Lékař se zamyslí a říká: „Hmm, tak to noste no, ale když to budete nosit, tak Vám to rameno sroste v kloubu a když s tím pak pohnete, tak si zase ulomíte ten zlomený krček.“ Propadám panice a nevím, co mám dělat. Mezitím se oblékám a lékař píše zprávu. Já opět sedám, on píše, pak se zasekne a nic. Sestře to přijde divné a ptá se jej, jestli něco potřebuje. On po chvíli odpovídá, že ne, jenom si nemůže vzpomenout, jak se ta kost jmenuje, aby to mohl napsat do zprávy. Jsem úplně klidný, krve by se ve mně nedořezal. Doktor dopisuje zprávu, podává mi ji a nic neříká. Já se jej ptám, kdy mám přijít na kontrolu a on suše odpovídá, že na kontrolu chodit nemusím, že to je zbytečné. Jsem v pohodě, odcházím, nevím co mám dělat, připadám si jako simulant.
Tak sedím doma na křesle a říkám si: „Ten doktor asi nebude takový debil, když mi říkal, že tu ortézu nosím zbytečně“. Tak jsem si ji sundal. Aby mi ruka, se kterou jsem nemohl vůbec hýbat, nepadala na zem a nevytahovala se vlastní váhou z té luxace klíční kosti, položil jsem ji na opěrku. Po chvíli mě začalo brnět rameno, za chvilku mě brněla ruka od ramene až k lokti a netrvalo dlouho a brněla mě celá ruka i s konečky prstů. Vzpomněl jsem si na paní doktorku a došlo mi, že buď mám skřípnutý nějaký nerv, nebo se mi špatně prokrvuje ruka. Proto jsem ihned nahodil ortézu a domluvil se se svým obvoďákem, že bych potřeboval akutně přijít.
Můj obvodní lékař je jediným lékařem v okrese, který si svůj titul skutečně zaslouží a navíc má velmi příjemné vystupování. Je to prostě skvělý člověk a odborník. Tak jsem se konečně dozvěděl, že mám prasklou lopatku a ulomený ramenní krček s tím, že díky tomu nárazu došlo k posunutí celého ramenního kloubu a krček přirostl o pár milimetrů jinde, než původně byl. Taky mi řekl, že důvodem nehybnosti ruky je zřejmě poškození svazku nervů v důsledku zhmoždění a otoku. Vysvětlil mi to tak, že nervy je vlastně takový svazek kabelů, kdy jeden kabel řídí pohyb vpřed, druhý vzad, atd. Řekl, že z důvodu problematického hojení nervů při odkladu jejich léčby je nutné ihned nasadit citlivou rehabilitaci, cvičit a obnovovat nervové dráhy, kdy mi pak dával béčkové injekce. Pěkně do zadnice.
Takže jsem byl zase v poho, zašel na rehabku, objednal se a za 30,- Kč si mě prohlédl další lékař, kterému jsem ukázal, že ruku dám před sebe asi o pět centimetrů, do boku ji zvednu o deset cenťáků a vzad dokonce ještě víc. Předo-zadní kruhový pohyb jsem nedokázal provést. Na to lékař konstatoval, že: „Na utření prdele to ještě není“  a napsal mi procedury. Mimo těch nervů mi totiž během znehybnění ruky ještě odešel i ten poslední zbytek svalů, co na levé lopatce byl. Po rehabkách do mě neurolog ještě napíchal jehly a změřil nějaké proudy nebo co, a protože jsem bývalý elektrikář, trocha naindukované energie se našlo a bylo to OK. Po zaplacení 30,- Kč jsem se cítil zdravý jako ryba.
Dnes, po roce od pádu na kole, už zase létám, i když je na první pohled zřejmé, že jsem nějak křivě srostl. Ty nervy jsem naštěstí neměl zpřetrhané, byly jenom zhmožděné a tak už za půl roku jsem s rukou hýbal jako předtím, i když jí občas vnímám tak jinak, jako by někdy nebyla moje a to rameno s klíční kostí taky není 100%, ale lítat se s tím dá bez problémů, dokonce i utřít prdel bez následků. Taky mi jiný lékař sdělil, že když ten krček nezlomili a nedali to tak, jak to bylo předtím, budou mě bolet svaly od ramene ke krku a krční páteř, protože se to bude přetahovat. Měl pravdu, ale jsem optimista a doufám, že se to nějak stabilizuje. Někdy. A když ne, tak děda říkal, že zem vytáhne všechno. K mému velkému zklamání ten šrám z hlavy zcela zmizel, neboť jsem jej neprozřetelně léčil Aloe Vera sprejem z LR, takže nevypadám tak hustě jako s ním.
Po těchto zkušenostech mi nikdo nenamluví, že létání je rizikový sport. Při vyprávění své historky kamarádům, jsem se na oplátku i já dozvěděl o nových veselých příbězích zažitých na vlastní kůži v Mengeleho ústavu, které byly po většinou spojeny s utužováním zdraví a fyzické kondice masovými sportovními aktivitami, mezi něž létání nepatří. Díky bohu.

Někdy ve vzduchu. Pepé.
P.S.: Až bude čas, napíšu pár historek z létání, co mám ještě v zásobě. Tedy pokud bude čas, ale toho teď moc nemám, protože se věnuji s rodinou cyklistice, která je opravdu děsně vodvazově adrenalinový sport pro široké masy.  ;-)

 

Tak toto je moje práce v Joomle. Snad se bude líbit.