¨
Logo Proksik
Proč smrdět doma, když můžem do luftu. (J.C)   ČEBÍN AIR FORCE  http://www.proksik.cz   ;       přidat k oblíbeným                                      ČVP - MAPA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tlacitko

TOPlist

MÁ LETOŠNÍ PRVNIČKA II.
Aneb první jarní cvičení s novým padákem…..

PROLOG
V pátek jsem byl pozván kamarády z Bořitova na kus řeči a klobásku na grilu. Pozvali mne samozřejmě jen někteří a jenom proto, že se prý dozvěděli, že držím dietu. To byla samozřejmě blbost. Nicméně, než přijeli, tak jsem se stačil nacpat zásobami, které mám trvale v autě, takže jsem jim opravdu moc škody nenadělal. Bohužel pršelo,jen se lilo. V šest hodin to však ustalo a ruce týden nemaje řidičky, se začali chvěti. Vítr šel  přesně kolmo na 15m širokou dráhu. Jsem od přírody skromný, ale nutno dodat jedním dechem, že jsem opravdu dost dobrý a urval jsem to přesně na hraně dráhy. Tleskali ještě když jsem šel na přistání a řada z nich jistě přemýšlí o přechodu na tak vynikající letadlo jako je padák.
Ve vzduchu to však stálo za prd. Sto procentní oblačnost, relativně teplo, takže jsem tam lítal jak špinavý prádlo a člověk nevěděl odkud to přijde. Když navíc při průletu nad polem jsem vletěl do nějakých sraček a na plný plyn to lezlo 0,1m/s, tak mne to přestalo bavit. Přistál jsem a věnoval jsem se přátelům. Když už jsem se nemohl, jsa přežrán, věnovat jejich klobáskám.
Lítali jsme do tmy, až nás ruce bolely. Musím říct, že taková setkání s piloty z „úplně jiných létadel“, jsou pro mne vždy velice přínosné a příjemné. Oni jsou v podstatě stejní jako my, ale člověk to pak vidí i z jiné strany. Děkuji za pozvání, bylo to fajn.

HLAVNÍ ETAPA
V sobotu jsem sbíral, celkem zbytečně, rychle devalvující rodinobody, ale když v neděli volal Jarek Sura, že jsou na Býkovkách, tak jsem se už ve dvanáct slunil na Býkovicích (přímo naproti Bořitova, ten kraj je opravdu krásný). Kurzívo pobíhalo, já složil tříkolku, krátkým startem a několika okruhy jim ukázal jak je to pěkné, když se to umí, prostě skromnost je mé druhé přirození. Udělal jsem si kafe, vytáhl si ven křesílko, nahříval své staré kosti a kochal se jarem. Kolem jedné hodiny, nejodvážnější z kurzíků zvedali hlas, že mají hlad a pod pohrůžkou, že založí odbory a půjdou do generální stávky, odjeli pod dohledem inspektora (Honza Jílek) na oběd. Ač bez oběda, já s nimi NEJEL. Jarek si naplánoval, že využije polední přestávky, aby se proletěl. V tom jsem ho nemohl nechat, ale vzhledem k následujícím událostem jsem ho v tom měl klidně nechat a jet se s kurzíky přežrat.
Startovali jsme asi o půl druhé. Motorem jsme to vytáhli asi do 300m, Jarek to vypnul, já tam nechal volnoběh a začali lovit termiku. Za chvíli to alespoň u mne, vypadalo, že termika loví mne. Oči mi běhali z vária na padák a zpět, a někdy když jsem se chtěl podívat na padák, tak jsem nemusel ani moc zvedat hlavu. Nic méně jsem se celou dobu držel statečně v hranicích 400-800m a jen asi dvakrát jsem si přitopil, abych se udržel na 400metrech. Jarek mne samozřejmě nasíral vždy asi 100-200m nade mnou. Stoupáky byly úzké, takže jsem z každého za chvíli vypadl, za to jich bylo dost. Střihy byly tím pádem časté a taky jich bylo dost.
Když jsem se tam motal asi 20minut, jak hovno pod splavem, protože o létání nemohlo být ani řeči, řekl si asi bůh Termoska: „no už jsi se pohoupal dost, začni trénovat na Kameň“ a shodil mi třetinu padáku (cením si, že začal tak ohleduplně). Když jsem to krátkým přitažením zdravé strany narovnal, počkal si chvilku a zmuchlal mi polovinu vrchlíku. To už se mi samozřejmě líbilo míň. Tentokrát delší a razantnější zatažení a má Vega II byla opět jako nová.
Vegu II mám od podzimu a když jsem sděloval kamarádům na začátku března, že mám dvacet hodin, tak si mysleli, že kecám, nebo jsem blázen. Ale já ji chtěl dostat do ruky, než přijde tenhle blázinec a udělal jsem asi dobře. Trochu jsem měl strach, jak bude můj speciální horní potah regenerovat, protože je objektivně nepatrně těžší a dle mého subjektivního dojmu tužší, ale nechtě jsem zjisti, že pokud je  v regeneraci pomalejší, tak opravdu tak nepatrně, že to nelze objektivně posoudit. Pokud to klapne do půlky, jde to zpátky jako blesk, ale musí se mu trochu pomoct. Ale, že bych to musel testovat všechno během jednoho letu, o to jsem opravdu nestál.
To jsem ovšem nevěděl, že není ještě všem dnům konec. Termoska chvíli počkal, až tu polovinu vydýchám, vypjal se k vrcholnému číslu a shodil mi to tak, že mi zůstalo pár komor na levé straně. Já to tedy neměřil, mám to od Jarka, který to sledoval z první řady asi 100m nade mnou. Prý, jestli to nebylo víc, tak dvě třetinky to byly určitě. Tedy ne, že bych se při předcházejících číslech mohl uřvat smíchy, ale teď už mi opravdu nebylo veselo. Ta zmuchlaná část se opřela do šňůr a nechtěla zpátky, aspoň mě to tak připadalo. Jak to píšou v příručkách, brzdit opatrně zdravou stranu a udržet co nejpřímější let sice fungovalo, ale ve zbylé části křídla je tak málo vzduchu, že to chvíli trvá, než se dofoukne ta zkolabovaná část, tak, aby si lokla sama, je objemově dvakrát větší než zdravá. Teprve když jsem tu zdravou část trochu povolil a znovu razantněji přitáhl, vyvolal jsem zřejmě impulz, který ten hadr už relativně rychle narovnal. Já pod tím chvíli cvičil, ale Vega byla znovu jak z obchodu.
Mezi tím se ta vzduchová masa posunula o sto metrů výš a své číslo podobného rozsahu, předvedl Jarek. To jsem bohužel neviděl, takže nemohu referovat. Taky si to mohl načasovat až bude pode mnou, ať z toho něco mám. Bylo to od něj sobecké.
Ještě jsem se tam asi dvacet minut plácal, ale Termoska už byl ke mně slušný, jen mne držel a nic už nezkoušel. Dokonce jsem si i našel chvilku na kochačku ze 750m.  Když jsem pak viděl Jarka pode mnou, došlo mi že už toho má taky plná ústa a šel jsem na přistání taky. Nadřený jsem byl, jako bych skládal vagón uhlí. Ovšem k posledním 100 metrům jsem přistupoval s daleko větším respektem a soustředěním, než normálně. Honilo se mi v hlavě, že jestli to klapne teď, tak už nemám moc výšky na to abych to rozchodil, ale u země to nebylo naštěstí tak živé.
CÍL-ZÁVĚR
Řeknu Vám, nelítám první sezonu, už jsem si párkrát nahoře cvrkl, ale toto byl opravdu silný zážitek. Nejsem svině, ale přál bych Vám to každému zažít. Ale zase na druhou stranu, co člověka nezabije to ho posílí a slabou hodinku za necelé dva litry, udržet více než 230kg v luftu, …..no nekup to. Večer mne Pepa Weis vytáhl ještě asi na hodinku a půl. Letěli jsme na Pernštejn a zpátky. Vysočina zalitá sluncem, je něco nádherného, kumulovaná krása a balzám na duši.
……..Ale dost nuda.

Váš stále dost živý
Roman